Houslista Jiří Bezděkovský se narodil 3. února 1920. Vystudoval pražskou konzervatoř ve třídě Jindřicha Felda a Stanislava Nováka. (v jeho prvním roce studia byl ředitelem konzervatoře skladatel Josef Suk)
V roce 1942 získal se Sukovou Fantazií pro housle a orchestr první místo v Ševčíkově soutěži a stal se členem orchestru Českého rozhlasu, kde usedl vedle koncertního mistra Vojtěcha Fraita, který mu své místo "předal". Jeho první vystoupení se odehrávala v karlínském studiu, kde měl působiště ansámbl produkující operetní a zábavnou hudbu. Zde získal základy pozdějších vynikajících výkonů jako sólista proslulého Klubu sólistů a také Smyčcového orchestru Dalibora Brázdy. Po přestupu do Pražského rozhlasového orchestru působil jako sólista komorní i orchestrální hudby - byl členem Vycpálkova dua, primáriem Heřmanova tria, hrával také v Pražském komorním orchestru.
(jediná kopie diplomu, kterou mi věnoval,podepsán je V.Talich, nebo J.Kocián)
Nechtěl být sólistou, práce koncertního mistra s dobrou partou v rozhlase ho bavila a naplňovala. Musel natáčet skladby, které potřeboval rozhlas do fonotéky a za tu dobu nahrál hodně sólových houslových partů, které se vysílají dodnes.
Deset let byl profesorem na konzervatoři v Praze, několik let vyučoval také na konzervatoři v Teplicích.
Mé první setkání s ním bylo v hudebce v Kladně, kde nastoupil jako učitel houslí. Pamatuji si i jeho první hodinu. Mě bylo asi 14, nebo 15 let, vzal mě do jeho malé třídy a po hodině hraní a vysvětlování se mě zeptal: „A jak se vlastně jmenuješ?“ Nevěděl jsem, že je to začátek našeho velkého přátelství.
Studoval jsem u něj několik let. "Vyučovací hodina" trvala 5 – 6 hodin, v hudebce i u něj v bytě. Všude mě vozil autem, kupoval pamlsky a skvělá vína. Byly to krásné zážitky s úsměvem, protože má ohromný smysl pro humor, často jsem nemohl smích zastavit :)
Například při vyprávění události, kdy byl s Českým komorním orchestrem ve Spojených státech a ve výloze obchodu byly krásné lakýrky za 1 dolar. Prodavačka nevěřícně koukala na to, jak si muzikanti zkouší boty do rakve a poté je zakupují :)
Jeho otec byl houslista a voják. Jako velitel bydlel s rodinou v kasárnách, a malý Jiří Bezděkovský měl velice přísnou výchovu. V jeho čtyřech letech ho otec vzal za prof. Otakarem Ševčíkem, zda jeho dítě má talent a starý mistr odpověděl: “Nedat housle z ruky!“ Otec ho nenechal kromě cvičení na housle nic dělat. Dával pozor na jeho ruce.
Kasárny navštívil prezident T.G.Masaryk a malého Bezděkovského svezl na koni :)
Asi v šesti letech se šel malý Jiří projít a viděl na kopci zaparkovaný velký vojenský nákladní vůz (tenkrát byly bez dveří). Jiřík nasedl, odbrzdil a když vůz nabíral velkou rychlost, tak z něj vyskočil. Náklaďák prorazil vojenskou bránu a proboural se do kuchyně. Při vyprávění se smál tomu, jak se všichni divili "co dělá motor náklaďáku v kuchyni". Otcův trest byl přísný, malý Jiří šel na týden mezi vojáky. Při ranních nástupech plakal, ale otec nepovolil.
Ještě si dovolím napsat jeho další dětské zlobení. U pražské konzervatoře parkoval svůj vůz Josef Suk. Jiří Bezděkovský s kamarády odšroubovali nádrž a sypali dovnitř cukr. Pak se schovali za rohem a pozorovali :)
Vyprávěl ale i méně veselé historky z období války.
Nezapomenutelnou mrazivou událost jako z filmu, kdy po něm chtěli ruští vojáci, aby zastřelil Vlasovce. Bezděkovský to odmítal, tak ho nalévali vodkou a stále naléhali. On však ani po celé láhvi to udělat nedokázal. Náhle se na balkoně objevila obézní Ruska v bílé noční košili se samopalem v ruce a pálí. To už Bezděkovský odchází...
Jezdil do rozhlasu vlakem a občas se na vlak začalo střílet. Vystoupil druhou stranou a běžel kolem létajících střel do vesnice, kde si vypůjčil kolo a pokračoval v cestě.
V té době také hrál rozhlasový orchestr koncert přímým přenosem do Berlína. Měli hrát nějakou symfonii. Nelze se divit, že byli muzikanti nervózní a hned po pár minutách hraní zjistili, že někdo repetice má a někdo ne. Vznikl guláš, který ukončil tympánista a koncert trval opravdu jen několik minut. Byl z toho velký průšvih.
Za komunismu měl zase problém s komunisty. Jedni ho chtěli mezi sebe, (na to jim odpovídal, že by musel zanechat houslí a věnovat se s legitimací v ruce něčemu, co vůbec dělat nechce) a druzí ho volali před kárnou komisi, kvůli tomu, že hrál pro rádio Svobodná Evropa. Dokázal je přesvědčit, že někdo ukradl jeho rozhlasovou nahrávku a pustil jí a to díky tomu, jaký prý “pořádek“ v archivu panuje.
Jiří Bezděkovský svoje muzikantství bere jako poslání. Poslání rozdávat lidem radost z hudby, to je jeho velký zdroj síly, na který byli krátcí nacisti, i komunisti.
Poslouchal jsem jeho životní cesty, stesk za zemřelou ženou a vyprávění o muzikantském životě, za který dodnes děkuje svému otci.
A já děkuji jemu.